Podzimní procházka parkem

6. listopadu 2013 v 14:42 | Lottie |  Když Lottie kecá
Už po několikáté vyhlédla zvědavě z okna. Nikdo neměl tušení ani zájem přemýšlet nad tím co jí tak venku zaujalo. Přece kdyby se tam něco dělo, všichni by to věděli. Třeba takové dětské povykování nebo hlasité troubení aut, to všechny všechny zajímá, protože je to záminka pro to, aby mohli přestat v práci. Ale tentokrát bylo venku ticho, tedy kromě větru, který měl na svědomí listí, co se vznášelo a dopadalo všude kolem.

Z jejích myšlenek jí vyrušil až nepříjemný zvuk školního zvonku. Téměř bezmyšlenkovitě si sbalila všechny učebnice a nechala se pohltit školním davem, který se těšil pryč stejně tak jako ona.

Erika ale domů nešla. Nemohla. Nohy jí táhly do parku, na místo, kde se konečně mohla odebrat do svých myšlenek, do svého vlastního světa. Vychutnávala si atmosféru ponurého počasí, které měla tolik ráda. Vítr jí čechral její vlnitou hřívu jí bylo jedno, jak je rozcuchaná. Vdechovala vůni spadených listů a pozorovala, jak všude poletují. Také slyšela zpěv ptáků různého druhu, ale jen z dálky. To všechno vnímala a užívala si to ticho. Žádné lidské hlasy, jen ona sama a její úvahy.

Začala přemýšlet. Přemýšlela nad tím, co je to štěstí a jakou má v životě roli. Přemýšlela nad tím jestli ona sama je šťastná a pokud není, co ji ke štěstí chybí? Ne, není šťastná.Už dlouho se cítí tak prázdně, jako by kus sebe ztratila tady v parku a šla ho sem hledat. Ikdyž už měla prozkoumané všechny uličky i tmavá zákoutí, pořád to nenašla. Kde to může být? Jak to vypadá? A je to vůbec tady? Kde asi našli šťestí jiní lidé? A našli ho vůbec? Najdu ho vůbec někdy?
...Najednou se zarazila protože začala cítit něčí přítomnost. Slyšela už i kroky, které se byly čím dál tím blíž a ona se z toho cítila nesvá. Otočila se a hned jí bylo jasné kdo to je. Byl to kluk, který se k ní často bez zeptání přidával a chtěl se sní bavit. Erika ale chtěla být vždy sama. Chtěla sama nerušeně přemýšlet a své úvahy si nechat pro sebe. On to ale nikdy nechtěl pochopit.
Brzy ji dohnal a podle jejího očekávání ji také oslovil:
,,O čem dnes přemýšlíš?''
,,O životě a o štěstí,'' odvětila po krátké pauze.
,,Už zase?'' zeptal se trochu pobaveně David.
,,Dokud nepřijdu na to, co mi vrtá hlavou, nemohu přemýšlet o něčem jiném''.
,,Mohl bych ti pomoct najít odpovědi na tvé otázky,'' pronesl s nadějí v hlase.
Erika tušila, že se ho už nezbaví. Ani ho neměla ráda. Byl to nezvaný host, který nechápal její myšlenky a snažil se ji přesvědčit o pravém opaku. Jako kdyby on věděl, jak to chodí. Nic neví.
Ničemu nerozumí.
Ale nikdy ho nechtěla odehnat nebo na něj být zlá. Něco, ačkoliv ona sama nemohla přijít na to co to je, jí v tom bránilo. Tak přemýšlela s ním...
,,Přemýšlím nad tím, kde najdu štěstí, myslím že v tom mi nepomůžeš.''
,,To je pravda, štěstí si musíš najít sama, ale než ho najít je mnohem těžší si přiznat, že už si šťastná.'' řekl, jako by věděl všechno.
Erika se na chvíli zamyslela. Věděla, že jeho slova dávají smysl, ale nechtěla si to připustit. Cítila se s ním dobře, jakoby v harmonii, ačkoliv si to nerada přiznávala. Dokonce se jí líbil jeho sametový hluboký hlas a jeho černé vlasy, ale pořád jí byl nesympatický a ona doufala, že to tak taky zůstane...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama