Únor 2014

Když je člověk sám, tak přemýšlí.

11. února 2014 v 12:56 | Lottie |  Z deníku Lottie
Momentálně jsem zavřená doma, odtržená od všeho dění, se spacíma ponožkama, červeným nosem a kašlem, což mi vůbec nevyhovuje. Jediný, co mě udržuje při smyslech je sledování Sexu ve městě, protože tam se toho děje hodně. Nemohu se obránit představě, že i já jsem bohatá slečna v New Yorku, která má šatník xkrát větší než samotný můj pokoj a neustále ho obdařuje novými módními kousky. To je prostě sen každé slečny. A ještě k tomu být obklopena muži! Bohatými, krásnými a přístupnými. Je to prostě jinej svět. To tady něco takového neexistuje. Na diskotéky chodí jen dívky kolem patnácti a když se s někým vyspí první noc tak jsou hned d*vky. Nemůžu si pomoct, ale jejich systém se mi zamlouvá mnohem víc.
Takhle o tom ale většinou moc nepřemýšlím, ještě více mě fascinuje ta představa, že jdete do obchodu, rohlídnete se, a můžete si vybrat co chcete. Nezáleží vám ani na ceně, jen na značce a pěkném sladění, ach bože, jen si představte ten svobodný a povznášející pocit, jako kdyby vám patřil celý svět! A ta vůně nového oblečení, tak omamná a lákavá...Asi se budu muset dobře vdát, nebo alespoň navštěvovat psychiatra.
Přitom můj šatník vypadá naprosto obyčejně. Trička ve slevách, obyčejné rifle a ošoupané tenisky, velmi málo doplňků. Přesto ale sním o tom, že jednou budu mít taky velikánský šatník se spoustou různých lodiček, šatů, šálů, čepců, overalů, pásků a taky takový ten skvostný toaletní stolek s voňavkami, drahými šperky a luxusními šminkami. Kdoví...třeba se mi to jednou splní. ...Třeba se tomu budu jednou smát a bude mi záležet úplně na jiných věcí, než je krása a majetek. Kdoví.

...Nadpis...

7. února 2014 v 18:25 | Lottie |  Z deníku Lottie
Někdy...ať už jsme mladí nebo staří, si nevíme rady. Cítíme se zoufalí a smutní a potřebujem pomoct...a taky lásku, hodně té lásky! Ale chceme ji jen od některých lidí. Lidský tvor byl vždy tak složitý, nikdo zatím nepřišel na to, jak to udělat aby se cítil šťastný. Když mu dá vše, co si ten tvor přál, myslí si, že už je to konec. Že bude spokojený, bude si toho vážit, ale on si vždy najde nějakou chybu, ať už sebemenší a štěstí je zase pryč. Lidský tvor, je tvor sobecký a majetnický, když dostane co chce, nestačí mu to, chtěl by pořád víc a víc. Možná že všechny ty řeči o hledání štěstí jsou jen žvásty, pohádky vykládané před spaním, o kterých si můžeme nechat jen zdát. Člověk štěstí zřejmě ani nechce, možná není tak dokonale vyvinutý na to, aby dokázal být šťastný. Celký je to štěstí a ten život nebo co, těžký. Vážně těžký.

Po přečtení tohoto hloupého textu, psaného hloupým člověkem si uvědomuji, že jsem psala celou dobu o sobě. Já jsem zoufalá. Já hledám štěstí a bojím se chyb, které jsem udělala, protože chyby lidi dělají, úplně všichni, ikdyž si to neradi přiznávají, a já dělám tolik chyb! Tolik blbostí, které bych nejraději vymazala tlačítkem delete, nebo alespoň přesunula zpátky a udělala vše jinak.
Ono je taky těžký, že lidi ani neví co chtějí. Někdy se člověk dostane do fáze, kdy může přemýšlet jak chce, ale stejně tu správnou cestu nevymyslí. Ta se většinou najde sama, ikdyž nemusí být úplně ta správná...
Ale! Nějak bylo, nějak bude. Nechejme raději plout náš osud sám a přestaňme ho tak řešit. Však on Pán Bůh ví, co je pro nás dobré.