Květen 2014

Oni dvě k sobě patří, to jde prostě vidět!

8. května 2014 v 18:38 | Lottie |  Z deníku Lottie
Vždycky jsem si říkávala, že jsem hrozný smolař, že není den, aby se mi něco trapného nestalo, když něco dělám, aby se to nepokazilo nebo aby mi něco nevyšlo. Přitom jsem tentokrát měla opravdu velké štěstí a bylo to jen o kousek a můj život by se k lepšímu neobrátil. Kdyby se tenkrát dostala na ten gympl, kdyby tam šlo jen o člověka míň, už by se vše zhroutilo a vrátilo se do starých známých kolejí. Oni dvě, by zase byly ty nejlepší kamarádky na světě, povídávaly by si o učení a taky o sportu, všechno by rozebírali, i sebemenší prkotinu, protože tak to vždy dělávají a já bych byla sama. Sama v koutě, divná, tichá holka, kterou nic nebaví, s nikým nemluví, která není hezká a všechno zkazí. Nikdo by jí nikdy nepozval na žádnou oslavu a nikdo by se na ní na chodbě neusmál, protože by ani nevěděl, že existuje. Smutná to představa, že chyběl malý kousek k tomu, aby to tak dopadlo.
…Vlastně si říkám, že přes tu všechnu smůlu, jsem neuvěřitelně šťastnej člověk. Zřejmě jsem dostala od někoho tam nahoře šanci, taky jednou ukázat, co ve mně je. Že mě taky můžou mít lidi rádi, že se semnou chtějí bavit a chtějí se mnou být, víc než s nimi, s nerozlučnými kamarádkami.
Teď jsem s Bárou na jedné škole, máme se moc fajn a docela si rozumíme, i když vím, že by si s Májou rozuměla víc. Báře někdy vadí, že mě znají, že mě zdraví a chtějí se semnou bavit. Já se jí vůbec nedivím, vždyť sama ten hroznej pocit znám, že jsem ta druhá, že tam nepatřím. Proto se i teď tak trochu zlomyslně usmívám a říkám si, že je dobře, že zná ten pocit.
To samé Mája. Na jiné škole si našla spoustu nových kamarádek, její sebevědomí je teď, řekla bych vyšší, než by mělo být, ale to je fuk. Je docela oblíbená, sama říká, že je schopna zapadnout do jakéhokoliv kolektivu, že si rozumí s každým. Ach ta sebechvála! Kdybych jí zavedla za kluky, tak by jí moc do řeči nebylo, já ji znám, ale nechci nic komplikovat.
Když jsou spolu tak jsou nerozdělitelné. I přes všechny ty kecy, že budeme pořád všechny tři spolu a že žádnou neodkopeme, moc dobře vím a vidím to, že oni k sobě patří. Mají pořád stejná témata, která jsou strašně nudná a několikrát (a to nelžu) už jsem u nich i usnula. Koho by bavilo věčné tokání a škole, sportu, o tom jak právě voní vzduch a jakou má vlhkost… Tohle mě prostě nikdy nezajímalo, nezajímá a nikdy zajímat nebude! Přitom každá zvlášť jsou tak v pohodě, Mája je vždy moje největší opora, můžeme spolu strávit času kolik chceme a stejně si budeme mít pořád co říct a Bára, to je to samé, zase věci vidí z jiného úhlu, bez ní bych si svůj život nedokázala představit.
Takže abych to shrnula. S Bárou ve škole, s Májou venku, obě mám neskutečně ráda, ale když jsme my tři tak to je špatně. Oni dvě jsou spřízněné duše, tomu já nezabráním, ale jsem neskutečně ráda za to, jak je to teď, protože jsem z toho hrozného kolotoče vyšla úplně nejlíp.